Osobní rozvoj učitele není tříhodinový workshop jednou za půl roku

Ve čtvrtek jsem se po delší odmlce zúčastnila vzdělávacího semináře. Těšila jsem se, jelikož jsem lektorku znala. Její kurzy jsou vyhlášené a obsah je vždy velmi kvalitní. O to více jsem byla překvapená, jak to nakonec celé dopadlo.

Na začátku se všichni včetně lektorky představili a každý dostal krátký prostor k vyjádření svého očekávání. Vcelku běžná věc. Následně nás lektorka seznámila s průběhem semináře a začali jsme pracovat. To byl ale kámen úrazu.

„Cože? Ona po nás chce abychom četli text a odpověděli jí na otázky? K čemu to jako bude?“, uslyšela jsem od účastnic, které seděly naproti. No ale jako poslušné učitelky to všechny udělaly. Po půl hodině práce s textem a vzájemném sdílení to ale jedna nevydržela a ozvala se.

„Nezlobte se, ale jsme tu už skoro 45 minut a ještě jsem se nic nedozvěděla, vůbec k ničemu mi to není a jela jsem zde zbytečně.“

A tak začal maraton argumentací. Paní učitelka očekávala, že bude jen sedět a zapisovat si všechny ty nápady a rady, které pak může v hodině vyzkoušet. Lektorka na oplátku vysvětlovala, že jí to bude k ničemu, když to nepochopí a nebude tomu rozumět.

Celá výměna názorů trvala dobrých 15 minut a točila se především okolo konstruktivistického učení a jeho principů, což paní učitelka zjevně nechápala a podle mě ani pochopit nechtěla. Bylo vidět, že ani nevěděla na co se přihlásila, jelikož v anotaci kurzu bylo toto jasně řečeno.

Problém byl, že nebyla sama. V průběhu semináře se ukázalo, že těchto účastnic tam byla většina, jen neměly odvahu se ozvat jako ta první paní učitelka.

Měla jsem proto dost času na přemýšlení o tom, jak to s tím dalším vzděláváním pedagogických pracovníků vlastně je.

 Osobní rozvoj učitele

 Za svou letitou učitelskou praxi jsem vypozorovala, že učitele při vzdělávání můžeme rozdělit do tří skupin:

  • Na ty, kteří se rádi vzdělávají, navštěvují workshopy nebo semináře a to, co se tam naučí, používají ve vlastní praxi.
  • Na notorické návštěvníky nabídky dalšího vzdělávání, kteří tam chodí jen proto, aby nemuseli být ve škole a učit, a kteří nic z toho, co se naučili, nepoužijí ve výuce.
  • A pak na ty, které na kurzy DVPP nedostanete ani kdybyste jim za to zaplatili.

Jenže paní učitelky evidentně nepatřily ani do jedné z nich. Chtěly se vzdělávat a moc, ale jen podle jejich zažitého způsobu. Vždycky to tak bylo, tak proč by to nešlo i teď.

No, nešlo. Dnes už totiž existuje mnoho jiných možností celoživotního vzdělávání a jestli chceme být učiteli, kteří jdou s dobou, měli bychom je začít využívat.

Další vzdělávání pedagogických pracovníků totiž není jenom návštěva vzdělávacího kurzu, ale například i sledování odborných videí na youtube, online webináře nebo komunikace prostřednictvím sociálních sítí s komunitami lidí se stejnými zájmy.

Učitelé, kteří pracují sami, netweetují, neblogují, nediskutují o svých nápadech s lidmi, kteří je obklopují, začínají být zastaralí.

Všichni bychom měli tweetovat, blogovat a sdílet, co funguje a co ne, dávat a dostávat rady od lidí z celého světa. Měli bychom neustále vylepšovat svou práci, protože profesionální rozvoj není tříhodinový workshop jednou za čas, ale celoživotní proces.

 Na co se zaměřit?

 Mělo by být náplní práce učitele sdílet, co dělá a sledovat, co dělají jiní. Pokud učitel přestane sám studovat, neměl by podle mého názoru vyučovat ostatní.

Mnoho lidí mi zde vždycky říká, že na to nemají čas. Že jsou zavalení prací. A moje rada zní, využijte 12 dní samostudia.

Ale udělejte to jinak, rozprostřete si samostudium do celého školního roku. Většinou dávají ředitelé škol samostudium o prázdninách. Sama učím, a tak vím, že učitel si potřebuje o prázdninách odpočinout hlavně psychicky. Měl by nejlépe změnit činnost, zabývat se manuální prací nebo sportovat. Ale prázdniny nejsou dovolená, je to doba určená pro samostudium. Tak, jak to teda udělat?

Dvanáct pracovních dní je 96 hodin, a když si tyto hodiny rozprostřete do školního roku, což je přibližně 44 týdnů, vyjdou vám dvě někdy tři hodiny týdně, které můžete věnovat svému osobnímu rozvoji. A to už vypadá lépe, zvláště, když si uvědomíte, co všechno považuji za vzdělávání:

  • semináře, kurzy, workshopy
  • četba knih a odborných článků
  • sdílny, intervize, supervize
  • online webináře
  • sledování odborných videí
  • hangout nebo chat s učitelskou komunitou
  • komunikace s ostatními učiteli prostřednictvím sociálních sítí
  • čtení komentářů a komentování odborných článků

Podle mého individuální růst každého jednotlivého učitele zvedá profesionalitu celého pedagogického sboru, vždy tomu tak bylo. Nyní je ale čas, se více než jindy začít učit jeden od druhého prostřednictvím nástrojů, které nám přináší internet.

 

 

 

Lenka Skýbová

Mou vášní je využívání dotykového zařízení ve vyučování a díky tomu pomáhám učitelům ovládnout iPad tak, aby jejich výuka byla netradiční, zábavná a smysluplná.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře
  1. Markéta napsal:

    Nebyly jsme na stejném semináři? I já mám tento zážitek, bohužel. Ale nijak mě to neodrazuje. Říkám si, že je to jejich škoda.

    • Lenka Skýbová napsal:

      Já myslím, že podobný zážitek má téměř každý účastník nějakého semináře nebo workshopu. Jen přemýšlím nad tím, proč to tak je.

  2. poste.restante napsal:

    Jen přemýšlím nad tím, proč to tak je.

    Dovolím si citovat komentář kolegyně Adamové z diskuse na webu pedagogicke.info:

    „Autorka nepochopila jednu věc, že seminář o konstruktivistickém učení není nutné vést konstruktivisticky. Ono to totiž skutečně je dost velká ztráta času, a pokud učitel vyrazí na školení z prdelkovic do 70 km vzdáleného krajského města a musí se za něho suplovat, očekává, že se na semináři bude odehrávat něco jiného, než jen jedna usmolená práce s textem a dvouhodinové tlachání kolem ní. „

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *