Cesta, ze které není návratu

Dnes ráno jsem seděla v plné sborovně a obhajovala svou vizi před „celým světem“. A slyšela jen důvody, proč to nejde. Naštvaná a s chutí na všechno se vykašlat jsem nakonec „umlácená argumenty“ odešla. Už jsem neměla sílu bojovat proti všem a přesvědčovat je o tom, že směr, kterým jdeme, je ten správný.

Možná znáte tu beznaděj. O něco se snažíte, zaseknete se v místě, kde byste to nečekali a nejde s tím pohnout. O to horší, že sami nemůžete nic dělat, protože jste závislí na ostatních.

A pak to nosíte v hlavě, přemýšlíte, analyzujete, rozebíráte znova a znova.

„Dej tomu čas, asi není ta správná chvíle,“ slyším od kamarádky. „Potřebuješ odstup a nadhled, podívej se na ten problém z různých úhlů pohledu.“

A má pravdu. Přece to teď nevzdám, když už jsem došla tak daleko. Občas je potřeba zastavit, zpomalit nebo udělat krok zpět, abychom za nějaký čas mohli udělat dva kroky dopředu.

Tohle přece už znám!

 Psát blog nebyl můj nápad. Vlastně kdyby mi ho kamarádi nenaservírovali přímo pod nos, tak by dodnes nebyl. Zavedli mě tak na cestu, ze které není návratu.

Bylo to asi před půl rokem. Taky jsem bojovala, ale tentokrát sama se sebou. Co když to nebudu umět? Co když to nebude nikdo číst? Co když nebudu mít co psát? Takových „co když“ bylo, ale nakonec jsem začala. Napsala pár článků a čekala, co se stane. A světe div se, nic hrozného se nestalo. Postupně jsem psala dál a časem zjistila, že se mé nápady do hodin líbí.

Jenže pak to přišlo, zasekla jsem se, stejně jako dnes ráno. Tentokrát ale svou vinou. Uvědomila jsem si, že mi chybí ta vize. Cíl, za kterým bych šla. Promyšlená koncepce s jasnou cílovou páskou na konci. Systém, který by dal mému psaní smysl a možná trochu i řád.

Zůstala jsem na chvíli stát na jednom místě. Přemýšlela a analyzovala, co vlastně chci. A najednou to přišlo. Chci spojit mé semináře a blog v jeden celek. Chci pomoci těm, kteří chodí na mé kurzy, podporou na webu a naopak těm, kteří mě znají jen z blogu, chci umožnit zúčastnit se mých kurzů.

Říká se, že cesta je cíl. A i když někdy nevíte, jak dál, nebo se zastavíte či uděláte krok zpět, a nebo dokonce bojujete s celým světem a máte chuť všeho nechat, důležité je to nevzdat. Vždyť překážky jsou od toho, aby se překonávaly.

Já už teď vím, kam chci, aby mě ta moje cesta zavedla. A budu ráda, když se na ni vydáte se mnou.

Lenka Skýbová

Mou vášní je využívání dotykového zařízení ve vyučování a díky tomu pomáhám učitelům ovládnout iPad tak, aby jejich výuka byla netradiční, zábavná a smysluplná.

Můj příběh si přečtěte zde >>

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *